Bodie - skokan roku 2008
Už skoro před 4 roky se Bodie vážně zranil. Jak se to stalo a jak všechno dobře dopadlo se dočtete v tomto článku. Napsala jsem ho na popud časopisu Pes přítel člověka. Článek tehdy vyšel pod titulkem Bodieho zápas, ale byl hodně zkrácený a tím nevyjadřoval vše co jsem chtěla říct. Teď tedy po letech si můžete přečíst jeho původní verzi a už pod veselejším názvem.
Je odpoledne po práci a jako skoro každý den se chystám se svými psy na procházku. Všichni se moc těší a nervózně pobíhají kolem mě. Netrpělivě do mě šťouchají čumákem a nastavují hlavy, abych jim už už nasadila obojky a mohlo se vyrazit. Nejurputnější je přitom náš Bodie, 5 ti letý pes plemene krátkosrsté kolie. Obíhá mě dokola a vysokým štěkotem jako by říkal: „ Tak honem, honem, já už chci běhat.“ Napřed jdeme kousíček po silnici, všichni tři spořádaně u mé nohy a pak odbočíme na polní cestu. Pouštím psy z vodítka a ti se rozprchnou, aby co nejrychleji zjistili, jaké vzkazy jim zanechali ostatní psí obyvatelé nebo zajíci a srnky. Jen Bodie zůstává u mě a chce abych mu házela balón a nebo alespoň vymyslela nějakou „běhací hru“. Bodie pohybem žije. Miluje když může tryskem letět za balónkem, běhat u kola nebo s námi a pokud mu nic takového nenabídneme, alespoň si běhá jen tak sám pro radost. Je stále dobře naladěný a vždycky nám dokáže zvednout náladu. Neuvěřitelně umí „ mluvit“ ušima a jeho veselým gestům se dá jen těžko odolat.
Jenže už tomu tak nemuselo být. A to díky jedné nešťastné náhodě a následnému těžkému úrazu.
Po tom , co jsme po mém zranění kolene museli přestat s výcvikem agility, hledala jsem pro své kolie nějaké jiné sportovní vyžití. Ideální se jevil coursing neboli běhání psa za návnadou v terénu. Shodou náhod vzniknul v té době v Brně nový coursingový klub. Zpráva o něm se rychle rozkřikla a řady účastníků tréninkových dnů se rychle rozšířily. A tak brzy vzniknul nápad na víkendové srazy s pobytem mimo město a s vyžitím pro psy i páníčky.
Druhý ročník jednoho ze srazů v Němčičkách u Hustopeč se však nevydařil pro Bodieho a tím i pro nás. A myslím, že nemilá událost velice zasáhla i všechny účastníky. Nabízelo by se zranění při běhu nebo třeba velká rvačka mezi psy. Jenže nic takového. Svou roli sehrála Bodieho nezkrotná touha běžet a moje neuvědomělá neopatrnost. Jeden ze závodů srazu se běžel na sjezdovce přímo pod naším pensionem. Přesto, že byl teprve květen bylo už ráno velké horko. Rozhodla jsem se, že své psy nechám raději v pokoji, abych je uchránila od přehnaného rozrušení, než se nachystá dráha a odzkouší se lano tažené navijákem. A to byla ta osudová chvíle. Seděli jsme dole na lavičkách a v čekali až se začne startovat. Bylo tak kolem padesáti psů a ještě víc dvounohých. A pak to přišlo. Obsluha navijáku dala povel ke zkoušce a startérka, vedoucí celého klubu, zakřičela „ Naviják“. Střapec se začal pohybovat směrem do kopce a pak už jsem jen uslyšela startérku, která zoufale vykřikla mé jméno. Podívala jsem se směrem kam němě ukazovala a uviděla dole na trávě potácejícího se Bodie. Klopýtavě běžel ke mně. Nechápavě jsem se podívala nahoru do okna podkrovního pokoje a uviděla mého druhémo psa Garhta jak stojí v okně, které jsem nechala kvůli horku pootevřené a snaží se také vyběhnout po střeše. V té chvíli mi to teprve došlo.Gartha jsem tak tak okřiknutím zastavila.
Teprve až jsme později zkoumali jak se vše přihodilo zjistili jsme, že to bylo velmi jednoduché. Psi měli střešní okno moc nízko. Protože bylo pootevřené hravě je otevřeli úplně. Stáli na zadních a pozorovali, co se venku děje. Náš pokoj byl z boku hotelu a já jsem za roh neviděla. Pod střešním oknem bylo ještě tak 1,5 m střechy a pak už jen 7 metrů propasti, kterou zjevně psi neviděli a nebyli schopni si uvědomit.
Pak už jen stačilo, aby se Bodiemu „ zatmělo“. Vyběhl po střeše. Udělal pár kroků. Pokusil se zabrzdit, což prozrazovali škrábance na střešní krytině a pak už jen padal.
Když dopadl událo se všechno hrozně rychle.Běžela jsme k němu a křičela na kamarádky ať doběhnou do pokoje. Všichni stáli jako opaření a nikdo pořádně nechápal, co se přihodilo. Bodie stál na nohách a chodil, ale zjevně mu dobře nebylo. Kulhal na přední a nahoře nad ní se mu udělala jakási boule. Bylo jasné, že je třeba ihned veterináře. Během chvilky už Bodie začal ztěžka dýchat a kolabovat. V tom momentě přispěchala na pomoc jedna z organizátorek povoláním zdravotní sestra. Ta hned rozpoznala, že zmíněná boule je ve skutečnosti vzduch unikající z plíce proražené silným nárazem. Kamarádky mezitím doběhly do pokoje zastavit druhého psa a přinesli klíčky od auta. Nejbližší pomoc byla v Hustopečích. Místní veterinář tam měl službu a měl nám být k dispozici. Naložila jsem za pomoci ostatních Bodieho do kufru auta i se sestřičkou a vyrazila . Těch pár kilometrů bylo nekonečných. Asi jsme jeli hodně rychle, ale moc jsme se bály. Bodie dvakrát po cestě začal ztrácet vědomí a zapadal mu jazyk. Ale díky profesionalitě a znalosti první pomoci naší zachránkyně Bodie šok přežil. V Hustopečích jsme překročili pár dopravních pravidel a přijeli přímo k ordinaci. Veterinář Bodieho prohlédnul a vyslechnul si jak se to přihodilo. Bohužel jsme špatně udaly, že dopadnul na nohy. Myslely jsme si to až do té doby než kdosi přijel a vyřídil nám, že dopadnul na záda. Veterinář mezitím dokončil prohlídku a dal Bodiemu základní první pomoc. Čekaly jsem až přijede můj manžel, který se mnou na víkendu nebyl. Naštěstí byl doma a ihned skočil do auta a vyrazil nám na pomoc. Kapačka dokapávala, Bodie se zklidňoval, ale nově nemohl pořádně stoupat na zadní nohy a chodit. Divně se potácel a mě bylo jasné, že to nebude jen tak. Nenechala jsem ovlivnit názorem veterináře, že je to pouze šok a ihned jakmile manžel dorazil jsme se vydali na nejbližší kliniku v Brně. Trvalo to 20 minut. Po cestě jsem manželovi provinile vysvětlovala, co se stalo. Bylo mi hrozně. Věděla jsem, že na tom nesu vinu. Jak někdy málo stačí… . Když jsme otevřeli zadní dveře před klinikou, Bodie statečně sám vystoupil a ještě se vyvenči se zvednutou nožkou. Veterinární lékařka, která měla službu ho pozorovala a vyslechla si podrobnosti celého neštěstí. Pak následoval rentgen. A po rentgenu nevěřícný pohled paní doktorky na snímek. Byl na něm ,viditelně i pro nás, prasklý obratel. Paní doktorka okamžitě volala specialistovy neurologovi a nařídila nejšetrnější možné zacházení s našim Bodiem.
Jestli jsme čekali na pana neurologa nebo nám pak vše volali už nevím. Vím jen, že jsem brečela a brečela a nedokázala přestat. Představa, že přijdeme o našeho Bodieška byla neskutečná. Po důkladném vyšetření bylo zjištěna zlomenina obratle, vychýlení páteře o 15°, komprese míchy a pneumotorax. Znělo to opravdu velmi vážně. Dobrá zpráva však byla, že Bodiho lékaři byli schopni operovat a dávali mu velkou šanci na přežití a na vyléčení. Hned na začátku nás doktoři seznámili i s celkově vysokými náklady na zákrok i následnou hospitalizaci a léky. V tom momentě jsme však byli schopni souhlasit s čímkoliv. Nedokázali bychom rozhodnout o jeho životě kvůli penězům. Celý život bychom si to vyčítali. Navíc Bodie i po tak velkém úraze stále chodil a mícha tím pádem nebyla jako zázrakem poškozená. Bojoval a byla opravdu velká naděje, že to zvládne.
Druhý den jsme napjatě čekali na výsledek operace. Báli jsme se také proražené plíce, ale naštěstí nepřinesla další komplikace. Operace měla trvat 2 hodiny. Po čtyřech nekonečných hodinách pak přišel telefonát, přinášející dobré zprávy. Pan doktor nám sdělil výsledek operace a vše nám podrobně vysvětlil. Doktoři museli Bodieho otevřít a pokusit se speciálními piny zafixovat prasklé obratle napevno k sobě. Jelikož je to místo těžko dosažitelné , muselo být Bodiemu odřezáno několik žeber, tak aby se páteř odhalila. Žebra pak byla znovu připevněna na náhradní místa a jedno žebro muselo být ponecháno volné bez upnutí. Piny, které byly přidělány do obratlů, trčely ven přes svaly a kůži a venku na ně byl připevněn podélný externí fixátor - titanovou desku. Nedokázala jsme si to představit. Jak to bude vypadat? Jak se o něj postaráme, když máme doma ostatní zvířata. Jak ho udržíme v klidu a izolovaně od ostatních? Bude vůbec chodit?
Na přemýšlení jsme měli celý týden, po který byl Bodie hospitalizován na klinice.Naštěstí se v jeho průběhu se neuvěřitelně rychle zotavoval. Podle lékařské zprávy už den po operaci znovu chodil bez viditelných deficitů. Byl živý, čilý a rána byla klidná. Přesto jsem byli rádi, že byl týden v péči profesionálů a my měli čas se vzpamatovat a připravit se na to, co nás asi čeká. A přišel den D. A my tiše čekali v čekárně kliniky než přijel pan doktor. Přišel za pár minut. Nejprve bez Bodieho, aby nám mohl vysvětli vše, co se událo a taky jak se budeme dál o našeho pacienta starat. Po vyčerpávajícím rychlokurzu vysoké školy veterinární pak pan doktor odešel a když se vrátil měl sebou cosi, co připomínalo čtyřnohého mimozemšťana. Byl to Bodie celý šťastný vrazil do dveří, jak se těžko orientoval s velkým ochranný límcem. Na zádech měl 2 obrovské jizvy a z boku mu trčel fixátor. Nebyl to moc hezký pohled. Už jsme si prožili hodně věcí, ale toto už od pohledu vypadalo nevypadalo jednoduše.Nicméně Bodie stál, skoro běhal a dokonce měl na tváři jeho úsměv. Bylo jasné, že to stálo za to. Čekalo nás však několik měsíců opatrování a hodně omezeného života.
První dny byly těžké. Bodie měl občas stavy, že těžce dýchal a nervózně popocházel. Asi měl v těch momentech velké bolesti. Bral spoustu antibiotik, ale léky od bolesti se psů podávají jen velmi výjimečně. Musel spát odděleně. Nejdříve jsme zkusili klec, ale ta na něj působila velmi depresivně. Byl v ní naprosto nešťastný, přesto, že je na ni naučený.A tak jsme nakonec vybrali jako nejlepší místo koupenu. Nemá ostré rohy, protože Bodie se občas za fixátor zachytil, což mu způsobilo velkou bolest. Ukládali jsme ho tam na noc i na dlouhé hodiny, které trávíme v práci. První dny jsem samozřejmě zůstala doma, ale na opatrování psů paragraf není, takže na dlouho to nešlo.
Bodie si ale rychle zvyknul všechny útrapy bral s klidem a trpělivostí. Věděl, že mu chceme pomoci. Nikdy neprotestoval, nenaříkal a nikdy si fixátor nesnažil olizovat nebo nějak odstranit. Věděl, že musí odpočívat, aby zase mohl běhat. Balóny jsme uklidili a ostatní psi jsme neustále umravňovali tak, aby mu nezkřivili ani vlásek.
A dny plynuly a Bodie sílil. Vše se vyvíjelo moc dobře. Mohli jsme začít chodit na procházky, které úplně hltal. Zjistil, že se dá na procházce i pomalu chodit a zkoumat čichem okolí. Dlouho mu to však nevydrželo. Jeho touha po pohybu byla větší než bolest.
Asi dva měsíce po úraze se rány kolem fixátoru zapálily. Se strachem jsme museli opět na kliniku. Doktoři Bodieho uspali a rozhodli , že kost zánět nezasáhl, ale bude lepší z těla cizí těleso odstranit. A tak se nám Bodie vrátili už bez tak zvaného „ výfuku „, jak jsme fixátoru podomácku říkali. Dostal sice další dávku antibiotik, ale vše dobře dopadlo. Od toho dne se už jen rychle zlepšoval. Napřed chodil na vodítku. Pak už jsme mu nestačili a tak jsme ho jednoho dne odepnuli. Za pár týdnů už běhal a to čím dál rychleji.
Dnes už je to skoro dva roky a Bodie nemá žádné problémy. Běhá i za balonem a hraje si divoce i s naším třetím psem Crosbym plemene Cane Corso. Přestože nás pan doktor upozornil, že už to nebude nikdy jako dřív, tak myslím, že je to tak na 95%. A těch 5 % je to, že ho nenecháváme skákat do výšky a neděláme žádný kynologický sport. Jinak dělá naprosto všechno. V průběhu rekonvalescence bylo zajímavé pozorovat jak si sám postupně přidával zátěž. Bylo krásné vidět, jak se třeba rozběhnul a já ho neokřikla, aby zpomalil. Uvědomil si to, vrátil se ke mně a začal vrtět ocase a smál se od ucha k uchu, jako by říkal: „ Hele paničko, já už zase běhám“. Nebo když výzvy ke hrám od své smečky z počátku odmítal se staženým ocasem a kňučením a pak se do nich pozvolna zapojoval. A i my jsme měli velikou radost. V duchu jsme znovu děkovali doktorům a obdivovali je. Kromě toho, že Bodie normálně fungoval, tak to na něm nebylo vůbec vidět. Chlupy dorostly a po závažném zranění zůstala jen malá nerovnost na jeho boku.
Zvířata to mají oproti nám lidem v takových to situacích jednodušší. Neví , co se s nimi děje, co je čeká a neví jaké mají možnosti. Cítí, kdy mají šanci přežít a kdy už ne.A tak se dokáží rychleji zotavit.
Bodiešek byl po celou dobu neuvěřitelně statečný. Všechno trápení přijímal tiše a bez protestů a věci nekomplikoval. Trávil většinu času v naší blízkosti. Hodně nás to sblížilo. Stal se z něj velký mazel. Je to opravu neskutečný optimista a to jej i nás drželo nad vodou. Nevěřila jsem, že to nezanechá následky na jeho psychice, ale teď už můžu říci, že se vůbec nezměnil.
Nedávno jsme byli na srazu krátkosrstých kolií. Po celé té době to byla jeho první akce, kde bylo hodně psů a v něčem se soutěžilo. Myslela jsem, že se bude zdráhat. Ale když uviděl, že se soutěží v běhu na za páníčkem na přivolání, tak štěkal tak urputně až mě udolal a zúčastnili jsme se.
Běžel bohužel tak rychle, že mě v závěru předběhl a jeho čas se tak zpomalil. Ale i tak se ve psech zase dostal do první desítky. Ale to není podstatné. I kdyby jen chodil jsme rádi, že to přežil.